Anett píše

Vik na něj už čekal na rohu ulice, jak se domluvili. Pozdravili se jako vždy bratrským ťuknutím si pěstmi a podáním rukou. Takhle nenápadně a rychle proběhne předávka. Vítek se zarazil a vrhl na přítele pohled plný otazníků. 

Uběhly teprve tři dny, odkdy seděl Vítek doma s rukou v sádře, a už se kopal nudou do zadku. Čas mu splýval, přestával mít přehled co je za den a kolik je hodin, neřešil. Od rána do noci hrál střílečky levou rukou, a tak jeho hrdina pořád umíral.

Z postele ho vyburcovalo zvonění budíku. Donutil se natáhnout ruku, aby típnul ten řev. Bylo pět ráno. Nevzbudil ho, protože nespal. Jen ho to vytrhlo z jakéhosi katatonického stavu, ve kterém strávil celou noc.

Byl jeden z posledních zimních týdnů. Od rána za oknem mrholilo a déšť se sněhem bubnoval na okenní tabulku a parapet. Seděl na posteli schoulený do sebe a sledoval, jak Nika soustředěně balí věci do tašky. Zadržovala přitom pláč, snažila se být silná.