Anett píše

3

Uběhly teprve tři dny, odkdy seděl Vítek doma s rukou v sádře, a už se kopal nudou do zadku. Čas mu splýval, přestával mít přehled co je za den a kolik je hodin, neřešil. Od rána do noci hrál střílečky levou rukou, a tak jeho hrdina pořád umíral. Pak se přesměroval na Minecraft, a to bylo trochu lepší. Přesto ho to vytáčelo a jednou hodil ovladač o zeď. Vzápětí pro něj zběsile letěl, div se nepřerazil, a děkoval bohu, že se nerozbil. Když už šilhal na obrazovku a nebyl schopný obraz zaostřit, věděl, že si musí dát pauzu. To pak hodně přemýšlel a vzpomínal, až měl pocit, že mu z toho přeskočí. Návraty do reality po hodinách ve virtuálním světě, byly těžší a těžší.                                                                                          

Stavila se za ním dvakrát Nika, aby mu zpestřila den, a hlavně aby ho zkontrolovala, jestli se o sebe stará, jak mu doktor nařídil. Poprvé přišla hned druhý den, co měl sádru. Přišla s tím svým. Vítkovi nevadilo, že ho přivedla, toho svého přítele, ale už se párkrát viděli a Vítek má pocit, že mu z nějakého důvodu vadí spíš on. Proto se divil, že s Nikou přišel, stejně tam jen zíval a mlčel, kromě chvíle, kdy se ptal, jestli už půjdou, že něco má. Vítek házel po Nice tázavé pohledy a ona jen omluvně krčila rameny. Příště přišla sama.                             

Vítek se doma o nic nestaral, jedl velmi málo a jen samé brambůrky, čínské polívky, rohlíky a párky s hořčicí. Odpoledne si vždy skočil do obchodu, a když potkal na sídlišti kamarády nebo známé, poseděl s nimi na hřišti až do večera, nebo dokud mu nemrzl zadek. Nevodil si je domů. Ondra mu řekl hned na začátku, když si tady pronajali byt, že to nechce, a Vítek to dodržoval. Ondra měl kamarády ze sídliště rád, ale doma většinu z nich nechtěl vidět, protože jim nedůvěřoval. Věděli, jak to je. Tito kluci ostatně nejsou z děcáku, jako oni dva, ale mnohdy vyrůstali v horších podmínkách, mají hrozné návyky a propadli drogám. Ondra se netajil tím, že je rád, že se tomuto osudu vyhnul a že Vítka vytáhl sebou. Měl totiž na rozdíl od svého nejlepšího kamaráda dobré základy z domova. Jeho rodiče ho i sestru s láskou vychovávali do jeho dvanácti let. A Ondra byl hrdý na to, že si oba za podpory jeden druhého dokázali vytvořit pěkný život s dobrou prací a samostatné bydlení ve svých necelých dvaceti letech.       

Ondra je pryč a Vítek ztratil vůli pokračovat. Každý den od jeho odchodu z tohoto světa vyhledává Vika a kupuje si od něj chvíli zapomnění. To je to, co ho drží pohromadě.                                                                                                  

Doma je potřeba uklidit, ale on se tím netrápí. Bude tu fungovat s klapkami na očích, dokud to jen půjde. Ondra by ho zabil, ale teď se tím zdržovat nemusí. Navíc by měl doma moc prázdno, nebýt toho bince. Takhle je to lepší, cítí se tu líp.                                                                                                                                      

Dřív byly pečlivě postavené na nyní prázdných poličkách figurky, ale ty si Nika odnesla a Vítek vytušil, že je prodá. Byly to dost drahé figurky, originály. Ondra byl sběratel a fanoušek Avengers, měl celou sérii hlavních hrdinů. Nika si asi nechá jen Supermana, miluje totiž tajně Hanryho Cavilla, ale všichni to ví. Zrovna tahle figurka se mu nepodobala ani kdyby se Vítek nechal oslepit radiací Kryptonitu, přesto si ji sbalila hned jako první.                                                           

Takže na Ondrově půlce pokoje nad prázdnou postelí teď zůstal viset pouze jeden obrovský plakát. Je to kino plakát Wonder Woman v životní velikosti a Diana tam vypadá v tom svém bojovém postoji fantasticky, to uznává i Vítek. „Ty jsi snad z jinýho světa, Ondřeji. Tvoji generaci zajímaj jiný věci,“ rýpla si snad i trochu žárlivě Nika, když to poprvé viděla. „Že to říkáš ty,“ notoval ji její bratr a Nika toho už radši navždy nechala, aby to nevytahoval před ostatními. Víťa se jim chechtal, oba byli stejní, neměli si co vyčítat. Ondra měl Dianu na tapetě v mobilu už v době, kdy se s Vítkem seznámili. Vysvětlil mu, že nejde o herečku, ale o tu postavu. A pak mu to prostě řekl, tehdy, když mu bylo dvanáct a sotva se znali, že miluje Dianu, princeznu Amazonek a až ji jednou najde, tak si ji vezme. Vítek na něj hleděl poněkud nevěřícně, ale vlastně s malou závistí, protože cítit k někomu tak velký cit, to si neuměl ani představit, ale určitě to bylo krásné, podle jeho výrazu. Jak ji chce najít, vždyť je to jen smyšlená postava? Ale nerozporoval mu to, vždyť člověk by nikdy neměl zapomenout snít. 

Vítek měl taky svoji vášeň, manga komiksy. Jednotlivé sešity sbírá už od osmi let a ty nejstarší má hodně opotřebované, z toho, jak jimi pořád listoval. Na rozdíl od Ondry si je nevystavuje, jsou pečlivě schované ve skříni. Je to jeho poklad, na který nikdo nesmí sahat bez jeho svolení. Pomohly mu přenést se přes těžké časy. On ví nejlíp, že to byla doba dlouhá a s opakovanými ranami. Z jeho dětství je to výraznější otisk vzpomínek než ty pěkné chvilky. Hrdinové v jeho manga komiksech se ale nikdy nevzdávají a on chtěl být jako oni. Přestože se s nimi život nemazlí, oni neoblomně bojují za své ideály, za přátele a za svobodu, do posledního dechu. Nejspíš mu odmalička změnili život. Možná by bez jejich vlivu byl jiný, trochu víc sobecký a možná trochu víc hajzlík, ale jen proto, že by to vzdal už na začátku a měl by pocit, že všechno, co se děje, je boj a on musí být zlý, aby přežil a urval si pro sebe kousek toho, co mu patří. Ale díky nim viděl, že to jde jinak. Protože tam v tom světě vyhrává spravedlnost. Musí si to přiznat. Nebyl by takový, jaký je, kdyby se mu tolik nevryly pod kůži. Se svými hrdiny měl pocit, že není sám a že tu je někdo, kdo kdyby byl skutečný, rozuměl by mu. Proto měl ty knížky pečlivě schované a jednou za čas si některou z nich vytáhl a prolistoval ji nebo pročetl. Nejradši měl Naruta, protože to je klasika a byla to jeho první manga. Nejdřív viděl seriál v televizi, když byl úplně malý, a za několik let zahlédl knížku v knihovně, když tam šli se školou. A tak to všechno začalo, jeho sběratelský koníček. Knížek má tolik, že zaplní jednu poličku dvěma řadami. Zdaleka nesbírá všechny díly, ale jen ty, které pro něj jsou zásadní, protože ty série zná z anime. Kompletní seriály má v počítači, má jich už kolem stovky.                                                                                                                 

Už to zase dělá. Na oči neviděl, a tak musel po x hodinách stopnout hru, a teď sedí v tureckém sedu na své posteli a točí se v myšlenkách jako houbař v temném lese. Televizi i konzoli si pořídili s Ondrou napůl, byla to první věc, kterou do bytu koupili, když se nastěhovali. Neměli tady žádnou pohovku ani obývák. Ondrova postel je umístěná v pokoji napravo ode dveří podél zdi, hlavou k rohu, Vítkova je umístěná podél druhé zdi, hlavou ke dveřím a nohama k Ondrově posteli, tvořily obrácené L. Aniž by si to kluci uvědomovali, svůj první dospělácký byt si nevědomky zařídili do studentského stylu. Nic jiného neznali, a tak tu žili, stále jako studenti, vše společně, vše společné. Byt měl pouze jeden pokoj, naproti byla zvlášť umístěná malá kuchyňka s jídelním stolečkem a dvěma židlemi. Z ní se vycházelo na chodbu, kde byl věšák se zrcadlem a botník a naproti v umakartovém jádru oddělené wc a koupelna s vanou a pračkou. V jediném pokoji je jedna velká šatní skříň, kterou jim tu nechala majitelka, a kde měli oba své oblečení. Vítek si teď do ní může celý vlézt, jak je prázdná. Sám má oblečení na dvě poličky a bundy mu visí na věšáku na chodbě. Malý byt byl pro ně dva tak akorát, ostatně byli zvyklí takhle žít. Vítek má teď starost, jestli ho sám dokáže platit. Stěhovat se nechce. A s cizím člověkem žít taky nechce. Nechce to teď řešit.                                                                                                                 

Hrbil se na posteli, pohroužený do bezcílných myšlenek. Nohy mu mravenčily, jak je měl překřížené pod sebou. Sádru opřenou o pravé koleno, protože mu v ruce bodavě škubalo. Zachmuřeně si prohlížel plakát na Ondrově půlce. Může se na něj dívat desítky minut a nepřestane ho to bavit. Občas má pocit, jako by se Diana pohnula. Dřív mu to přišlo zábavné, ale teď ho to trochu děsí.                                                                                                                                                               

Od rána svítí sluníčko, venku je na únor docela teplo. Zavolal Vikovi a domluvil si sraz za pár minut v ulici za rohem, naproti sámošce. Zněl dnes trochu divně, ale Vítek, přestože si toho hned všiml, nad tím nechtěl přemítat. Nebývale hbitě vyskočil z postele a šel se obléct. Vyměnil kraťasy za obnošené kalhoty, navrch hodil svetr a jarní bundu. Jsou to jediné teplejší svršky, které jen taktak přetáhne přes sádru.                                                                                                   

Před odchodem se ještě na sebe podíval do zrcadla v předsíni. Musel si rozsvítit, předsíň je netmavší kout v bytě. Už je čas vyměnit čepici za kšiltovku, usoudil a zvedla se mu nálada. Vzal tu tmavě modrou, první na raně, pověšenou na věšáku. Nasadil si ji nadšeně na hlavu a skryl pod ni své téměř po ramena dlouhé ježaté vlasy barvy špinavé blond. Zadíval se na sebe, jestli takhle může jít ven. Tmavě modré oči byly jaksi vyhaslé a vypadaly smutně, ale to nebylo tím, co se stalo. Takové má už od narození, to ví od mámy. Prostě mu horní víčka na vnějších stranách koutků spadají dolů. Máma mu kdysi ve světlé chvilce řekla, že má oči po otci a Vítek byl v tu chvíli na něj náramně zvědavý. Nikdy ho neviděl ani na fotce a doma se o něm nikdy nemluvilo. Zásadně nikdy. Tehdy mu ale z nějaké zvláštní chvilce prozradila tuto pro něj fantastickou věc a poodkryla tím závěs velkého tajemství. Rozvířilo to jeho dětské kebulce obrovskou zvědavost a začal na ni v návalu euforie chrlit lavinu otázek. Tím ji tak vytočil, že zvláštní chvilka sdílení zmizela jako její snad možná i dobrá nálada předtím. Aby rychle zmlkl, křikla na něj, ať ji dá s tím prasetem pokoj. „Ještě jednu otázku, a večer nebudou žádné pohádky!“ A Vítek si nemohl pomoct, takže musel animáky u večeře oželet.                                                                           

Vítek to její chování nechápal do doby, než se mu jednoho dne o několik let později ve vzteku prořekla. A pak mu poslala ten zatracený dopis. Ale na to teď nechce myslet, to je minulost. Tohle vědět nechtěl, a možná taky ani neměl. A vůbec. Už nikdy na to nechce myslet.                                                          

Zkontroloval v zrcadle, jestli mu z pod čepice někde netrčí vlasy. Obličej má kulatý a hodně uhrovatý, přestože mu bude dvacet. Říkají mu, že za to může jeho příšerný jídelníček, který se skládá převážně z brambůrků a čokolády. Něco pravdy na tom bude. Teď trochu zhubl, protože je mu akorát bunda, kterou si pořídil lpředoni, než začal pracovat v čokoládovně a donedávna ji nezapnul. Necítí se ale o nic líp. Není to zdravé zhubnutí, je to jen další deficit živin v těle způsobený stresem. Pleť má horší než kdy dřív, vlasy jak chemlon a nehty se mu lámou jako papír. Ta ruka se taky zlomila nějak snadno, když se nad tím zamyslí. Strčil si peněženku do zadní kapsy a odešel z bytu.