Anett píše

2

Z postele ho vyburcovalo zvonění budíku. Donutil se natáhnout ruku k mobilu, aby típnul ten řev. Bylo pět ráno. Nevzbudil ho, protože nespal. Jen ho to vytrhlo z jakéhosi katatonického stavu, ve kterém strávil celou noc. Cítil se, jako by ho přejel vlak. Sotva rozlepil oči, musel svádět boj s nechutí jít na směnu a čelit celému dni mezi lidmi. S nejistotou uhnízděnou uvnitř sebe, s pohledy, které se na něj budou možná opět nově upírat a s otázkami, na které bude muset odpovídat. Bojoval s odporem vůbec vylézt zpod peřiny. A to celé bylo korunováno příšernou únavou, způsobenou tím, že celou noc nespal. Prášky na spaní mu došly předevčírem, víc mu jich doktor nepředepsal. Ale možná by mu vydržely déle, kdyby je nepolykal jak lentilky.                                                                                                  

Když se po třetí sérii zvonění budíku konečně vysoukal z postele, bolelo ho celé tělo. Jako by vážil tunu. Měl pocit, že se od chvíle, kdy do ní vlezl až doteď, nepohnul. Ležel v klubíčku a v této poloze ztuhl, jako když náhle na vrcholku hory padne prudký mráz. Od odchodu Niky až doteď. Měl pocit, jako by to byla minuta a zároveň celé roky. Čas je teď opravdu divný, utíká tak rychle, a přitom se táhne a zrní jako černobílý zpomalený film. Obojí zároveň.                  

Přesto všechno byl schopen se zkoncentrovat a připravit se na dvanáctku.                                                                                                                                                        Když se vyučil, v osmnácti opustil děcák a našel si práci. Dokonce měl domluvené bydlení u kamaráda. Vypadalo to dobře. Vyučil se truhlářem, ale práce se dřevem ho vážně nikdy nebavila. Školu flákal a na praxi nechodil, často ho bolelo břicho, zub, hlava, naražená ruka nebo cestou na praxi nasedl do špatného autobusu. Učňák nakonec vyšel jen s hodně odřenýma ušima.                  

Když vykročil do světa, protloukal se a bral, co mu život nabídl. Střídal práce a brigády i bydliště. Nikde nevydržel déle než pár dní, maximálně týdnů a vztahy s lidmi si neudržoval. Ve skutečnosti jen čekal na Ondru. Opustil děcák hned jak mohl, aby se mu nikdo konečně nemontoval do života. Trvalo to rok a pak mohl být i Ondra svobodný, když udělal maturitu. Jakmile byli zase spolu, Vítek přestal squatovat po kamarádech a známých a našli si spolu bydlení ve studentském bytě. Pronajali si dvoulůžkový pokoj. Připomínalo to trochu život v domově, ale byli mezi vrstevníky, a hlavně na ně nikdo nedozoroval. To ale neslo i své následky a tím byla hlavně zodpovědnost za vlastní život. Bylo to fajn.                                                                                                                                                             

Vítek si poté našel práci v čokoládovně a zjistil, že mu to tam náramně vyhovuje. Oddělá si svoje, občas osmičky, občas dvanáctky, a peníze jsou dobrý. To hlavní, co ho tam drží, je čokoláda. Má k ní nepřetržitý přístup. Podle pater, si může vybrat, na jakou má zrovna chuť. Co víc si přát? Za rok a půl přibral dvanáct kilo. Je to hodně, na jeho výšku metr sedmdesát. Odjakživa mu děcka říkali chcípák, ale teď je oplácaný a ti, co mu tak říkali, ho teď nepoznávají.               

To Ondra s maturitou s vyznamenáním, měl lepší vyhlídky a větší ambice do budoucna. On byl celkově chytřejší, Vítek ho obdivoval. Po chvíli hledání, si sehnal lépe placenou práci v realitní kanceláři a byl v ní úspěšný, tudíž se mu to odráželo na stoupající výplatě. Ondra byl komunikativní a přátelský, vždy se mu ve všem, do čeho se zakousl, dařilo, když si teď tak Vítek vzpomíná. Ne že by to měl zadarmo, že by mu úspěch padal sám do klína, to naopak, vydřel si to. Nepochyboval, a to je to kouzlo. To Vítek měl vždy své propady a vzlety, občas hýří nadšením a rozplývá se nad krásou života, jindy chce být radši sám, aby ostatním i sobě nekazil den, protože co vezme pod ruku, to podělá. Ondra ho v těchto chvílích uměl podržet. Nabíjel ho energií a optimismem. Když měl Vítek takhle špatný den, Ondra ho vytáhl ven na kola nebo s balónem na hřiště. Nejčastěji ale spolu hráli na PlayStationu. U seriálů se vždycky pobavili, protože Ondra měl ke všemu svůj nezaměnitelný komentář a Vítek mu notoval. Vítek miloval jeho humor, byl ze všech lidí, které poznal, nejvíce podobný tomu jeho. To vše je ale teď minulost. Nevěří, že by už někdy potkal tak dobrého kamaráda. Kamaráda jako bratra.                                                                                                     

Z kumbálu na chodbě vedle bytu vytáhl své kolo, nacpal se s ním do výtahu a sjel ze třetího patra do přízemí. Když vylezl ven, šedivá zamlžená nálada jako to počasí, se mu ještě víc odrazila v obličeji.                                           

Bylo chladné, pošmourné únorové ráno a jemu se vůbec nechtělo vytahovat paty z domu. Netěšil se do práce a vůbec ne do té kosy. Snesl kolo ze schodů před vchodem a ocitl se uprostřed panelákové džungle. Bylo naprosté ticho, jak tak v mrznoucích nocích bývá, a nad hlavou mu panovalo černomodré nebe bez obláčků, jen sem tam se třpytkami hvězd. Měsíc nebyl. Asi ho už konečně rozmontovali ti ufouni, prolétlo mu hlavou a sám pro sebe se zahihňal. To vždy oznamoval Ondrovi, když byl měsíc v nedohlednu. Ujížděl si na konspiračních teoriích a měl zhlédnuté všechny díly Vetřelců dávnověku, včetně mnohem kontroverznějších pořadů na YouTube. Ondra to hltal s ním, ale nepodporoval jeho teorii, že je měsíc smontovaný z plechu a že je to vlastně umělý mimozemský bunkr nebo satelit. Pod těmi všemi teoriemi a diskuzemi, to pro oba kluky byla celé jen legrace. Další součást jejich humoru.                                              

Někde za rohem někdo s kuckáním startoval vůz a zahříval zmrzlý motor, kousek vedle někdo škrábal zmrzlé okýnko. Ranní ptáčata. Nebožáci, taky jedou na šest do práce, vydechl, aby nabral sílu na cestu, a od úst mu stoupl obláček sraženého vzduchu. Natáhl si tlusté rukavice, Narazil si čepici víc na hlavu, nasedl na kolo a zamířil po chodníku k nejbližší křižovatce. Cítil se slabý. Od chvíle, kdy zůstal doma sám, má pocit, že nespal.               

Sjel z chodníku na silnici a projel přes přechod na červenou, pak ze silnice navázal na cyklostezku, která ho po deseti minutách svižného šlapání zavede k továrně. Je tma a minimální provoz, zapomněl si vyměnit baterky na předním světle. Aspoň blikačka vzadu funguje. Teď ráno to spíš nevadí, ale večer, až se bude vracet, by ho mohli cajti vyhmátnout, a to by už byla letos třetí pokuta. Je teprve únor, sakra. Nedělá to schválně, prostě má hlavu děravou. Víťo, ty jsi jak dubový dřevo, řekla mu kdysi učitelka. Myslela si, že to nechápe. Musí si napsat upomínku do mobilu… Ale už teď ví, že než dojede na parkoviště, zapomene na to. A kvůli tomu zastavovat nebude, protože, zatraceně, vůbec nestíhá.                                                                                  

Na trávníku se třpytila jinovatka, v noci byla tuhá zima a Vítek si narazil čepici víc přes uši a šálou si zakryl ústa. Nos mu mrznul a rukavice mu na řídítkách klouzaly. Nepočítal s tak krutým ránem, přes den už bývá k deseti stupňům. Přesto radši vytáhl kolo, než aby vstával o dvacet minut dřív a běžel na autobus, který objíždí celé město.                                                                                          

Mohlo by ho třeba taky srazit auto, napadlo ho náhle. Nemá přece to světlo. Musel by být ale namístě mrtvý. Hlavně nezůstat v kómatu nebo do konce života nějak paralyzovaný, jen to ne. To radši ať to zůstane, jak to je. Víťo, ty jsi vážně debil, úplný debil, jak to přemýšlíš? Už radši vůbec nemysli. Bude to tak lepší. Hlavně už nemysli a mlč.                                                                                              

Podobným způsobem overthinkingoval až do chvíle, než sesedl z kola před čokoládovnou. A v tu chvíli už téměř přes slzy neviděl. Měl v hlavě jen Ondru a to, že sotva před deseti dny kvůli nehodě na kole přišel o život. A on se tu zcela sobecky nad vlastním životem rouhá a lituje se. Kdyby mohl, vyměnil by si to s ním. Ne, už zase. Mlč. Už mlč.                                                                                 

Vůbec se necítil na dlouhou směnu. Když zamykal kolo v kolárně, raději by se otočil a odjel domů. Měl si vyloudit delší volno, přecenil se. Dostal volno na krátký týden, to vyšlo na dvě dvanáctihodinové směny. Teď mu akorát začíná dlouhý týden, čtyři dvanáctky za sebou, dvě denní a dvě noční, to bude peklo. Na druhou stranu netuší, co má doma dělat, je to tam pro něj jako vězení, duševní vězení, všude je cítit Ondra. Občas má pocit, že se zblázní, na druhou stranu se tam ale může skvěle schovat.                                                                                    

Konec fňukání! Okřikl se. Uvidíš Báru a Filipa, a taky Máru a Džonyho. Džonyho s Dž, jako Džó… Víťa se po dlouhé době nahlas zachechtal. Ten gramatický ústřel nedává žádný smysl, jen počeštěné anglické jméno, ale sám Honza Džony si to tak jako svou přezdívku vyškrábal na skříňku a přepsal si i pracovní trička a kalhoty. V prádelně nadávali. Džony je v partě prostě takový ranař, člověk se nenudí.                                                                                                                               

Jak odcházel od přístřešku na kola k budově, přidal do kroku. Už se na všechny těší. Je to víc než týden, co se viděli naposled, protože volal do práce a požádal o volno kvůli nečekané události v rodině. Nikdo to neví. Přesný důvod nehlásil předákovi ani vedoucí výroby čtvrté dílny, kde pracuje, takzvané čtverky, protože se ho nikdo na nic neptal. Stačilo prostě říct, že je to nutné. Napsali mu to jako dovolenou.                                                                                                    

 Samozřejmě že přijel pozdě. Do budovy prošel přes turniket na kartu, vyběhl schody do patra a odbočil vpravo do pánských šaten. Převlékl si bílé pracovní kalhoty, tričko a mikinu, na hlavu si nasadil potravinářskou čepici a obul si bílé pracovní boty s vyztuženou špičkou. Utíkal z šaten rovnou přes dlouhou prázdnou chodbu k výrobní hale. Před vstupem dovnitř si umyl a vydezinfikoval ruce a očistil si podrážky bot. Pak vstoupil. Oslnila ho ostrá světla a omamná sladká vůně, něco jako marcipán. Vítek letěl rovnou ke kanceláři, kde visí rozpis směn. Brejlil na seznam jmen a začínal se už potit, své jméno neviděl na místě, kde ho očekával. To snad ne, s tímhle nepočítal. Otřel si hřbetem ruky rozhicované čelo, navzdory chladné hale. Nadzvedl si přitom čepici, a rychle ji stáhl zpátky, nesmí trčet ven ani vlásek. Jeho místo nahradil jakýsi blbý Arnošt. Arnošt příjmením. Vítek se konečně našel, je na úplném chvostu jmenného seznamu na druhé výrobní lince. Místo na Čokoládce, bude na Tyčinkách. Bude na výrobně čokoládových tyčinek, místo čokoládových tabulek, jak dosud, a navíc to znamená, když je napsaný téměř na konci, že bude nakládat krabice na paletu a odvážet je do skladu. Fyzicky náročný džob. Přece jen něco pozitivního. Toto většinou dělají dva kluci, aby se střídali, takže bude mít k sobě parťáka a jistě si budou rozumět. Směna mi uteče, pomyslel si.                                    

Trochu ho to zklamalo, tento týden nebude s přáteli, ale aspoň zůstanou v kontaktu o přestávce nebo na šatně. A příští týden se už vrátí na své místo, požádá o to vedoucí. Dělá svoji práci přece dobře. Když svoji partu míjel, byli už všichni usazení v řadě vedle sebe za pásem. Nebyl čas s nimi hodit řeč, takže na sebe jen mávli.                                                                                                                         

Když vyhledal parťačku v modré čepce, tak se tady nazývají vedoucí výrobních pásů, zjistil, že věci dnes budou trochu jinak. Na této lince je dnes jediný muž. A k ruce dostal na skládání na paletu mladou holku, možná jen o rok o dva starší. Jakmile viděl její netečný výraz, bylo mu jasné, že to dnes bude mít na hrbu sám.                                                                                                                   

Pás na nic nečekal, výroba se okamžitě s úderem šesté rozjela, aby se čokoláda vepředu ve formách příliš neroztekla. Vítek shazoval dřevěné palety naskládané na sobě do dvoumetrového komínu, jeho kolegyně po paletě rozprostřela papírové podložky a on na ně hned nosil a skládal po dvou tříkilové zalepené krabice tabulkových čokolád. S dívkou se střídali, jeden naskládal paletu, ten druhý ji pak odvezl do skladu, když se vrátil s paleťákem, vystřídali se. Aspoň tak to fungovalo první třetinu směny, do první malé pauzy. Pak dívka Vítka požádala, jestli by nemohla odvážet palety jen ona, aby si na chvíli odpočinula od skládání těžkých krabic. Vítek tedy souhlasil, bylo mu jí líto, ale divil se, že jí přijde lepší vozit palety do skladu. Pak ale pochopil proč. S každým odvezením palety se její prodleva prodlužovala a on musel na celou linku lítat sám. Doháněli skluz po poruše z předchozí směny a u pásu dávalo do krabic o dva lidi víc. Brzo toho měl plný kecky a když se takhle jednou vrátila s paleťákem až po deseti minutách a smrděla kouřem, bouchly mu saze. „Kdes byla?“ vyštěkl na ni.                                                                                                                                                             

„Ve skladu přece. Byla tam řada na fóliovačku.“                                               

„Ale to přece nemáme balit my, od toho tam přece ve skladu jsou, pak jsi pryč moc dlouho a já tu nestíhám. Popadaly mi z pásu dvě krabice, musíme je vyměnit za nový, jsou rozbitý.“                                                                                                           

„Jenomže jim vypadl člověk a nestíhají, neměla jsem tu paletu kam odložit.“                                                                                                                                     

Vítka dopálilo, že mu tak sprostě lže. Ví, že ve skladě chybí lidi, paletu je ale vždycky kam dát, zabalí si ji sami, až přijde na ni řada. Ona si byla prostě a jednoduše zakouřit.                                                                                                               

„Jdi teď místo mě, já přehodím ty krabice, ať to tu nezavazí,“ odsekl a šel přeskládat neporušené tyčinky z rozbitých krabic do nových.                                 

„Ok. Shoď mi ještě paletu,“ ukázala na čerstvě dovezený komín. 

Vítek šel, ale na první paletu sotva dosáhl. Stoupl si na špičky a uslyšel, jak se holka za ním uchechtla. Tak je prcek, no a co, kdy se mu za to přestanou smát, pomyslel si dopáleně. Nesoustředěnost a únava si jen chvíli před obědovou pauzou vybraly svou daň. Vrchní dřevěnou paletu nejdříve držel jen špičky prstů a snažil se ji posunout blíž na sebe, aby ji dokázal lépe uchytit, ale jako by neodhadl úplně její váhu, vyklouzla mu a převážila se na něj. Rychle dal ruce nad hlavu a skrčil se, než paleta celou svou vahou spadla na něj. Rohem dopadla jeho pravou ruku, a pak ho celého povalila na zem. Prudká rána dopadajícího dřeva na betonovou leštěnou zem, zarezonovala celou halou. Vítkovi projela tělem ostrá bolest a omráčila ho.                                                                                             

Holka rychle vypla pás a běžela z něj paletu sundat. Vítek se s funěním už sám škrábal na nohy, ale po nárazu viděl několik vteřin jen černou mlhu a před očima mu tančily hvězdičky. Když prozřel, stál kolem něj hlouček všech dělnic z Čokoládky. Přiběhly i tetky zepředu, kde se nalévá do forem, a všechny štěbetaly jedna přes druhou, starostlivě ho prohlížely a oprašovaly mu kalhoty a mikinu od třísek a prachu. Hleděl jim do tváří a ve skrytu duše jen doufal, že to je zlý sen. Jedna tetička ho dokonce mateřsky pohladila po tváři a konejšivě se na něj usmála. Ne, není to sen. Stáhl si rukavice a zkontroloval červenou ruku. Nebyla ani odřená, ale vypadala v zápěstí nepěkně naraženě. Nemohl s ní pohnout, aniž by mu neprojela tělem ostrá bolest.                                                       

Nemohl si pomoct, snažil se to zadržet, ale nešlo to, nezvládl to, bylo toho, je toho, na něj moc. Brada se mu roztřásla a po tvářích se mu začaly koulet slzy jako hrachy.                                                                                                            

„Proboha, co to děláš, nebul!“ zacloumal s ním Džony, který se tu objevil až ze vzdáleného konce haly. Musela to být pořádná šupa. „Budou se ti chlámat,“ ucedil na něj šeptem.                                                                                                       

„Nebreč, nic ti není, to bude dobrý,“ usmívala se na něj povzbudivě holka, která s ním byla u palet. Ve finále cítil, že se to stalo kvůli ní, protože mu s ničím nepomáhala, a tak ji zpražil nevraživým a ukřivděným pohledem, až shodila z tváře povrchní úsměv a odstoupila od něj.                                                                      

„Mám toho dost,“ zasupěl na všechny rozčileně. Rozmáchl rukou a odehnal je od sebe. „Nechte mě!“                                                                                                Měl v plánu zmizet na záchod a rozpálenou ruku zchladit pod studenou vodou, než se vrátí k pásu, a v klidu tam tu bolest rozdýchat, jenomže to už na něj dopadl stín předáka, který tam stál a kterého nějaký dobrák zavolal. „Valášek? Pojďte se mnou,“ promluvil na něj autoritativní hlas. Na rameni Vítkovi přistála jeho těžká tlapa a s železným stiskem ho bez zbytečných řečí namířila do kanceláře. Hřbet ruky Vítkovi mezitím začal otékat tak, že to nemohl ignorovat.                                                                                                                                           

„Co se tam stalo, pane Valášku?“ zeptal se ho v kanclu poněkud odměřeně, a Vítek měl zprvu pocit, jako by ho podezříval, že tu přes dvacet kilo těžkou věc na sebe shodil schválně. Ale předák takhle komunikoval s podřízenými běžně. Posadil Vítka do kancelářské židle a sám se proti němu v polosedu opřel o svůj úhledně urovnaný stůl, s rukama zkříženýma na hrudi. Vítek ze sebe zpočátku nemohl nic kloudného vykoktat, jak tak na něj pouštěl hrůzu ten vysoký muž ve středních letech, přísně shlížející přes brýle s tlustými skly a v tom sterilně čistém bílém plášti. V místnosti byla i vedoucí výroby, starší scvrklá žena, která je sledovala od svého stolu.                                                           

„Neudržel jsem paletu a spadla na mě,“ špitl provinile.                                

„Dobře, to prošetříme. Předpokládám, že ses zranil, podle tvé reakce. Kde tě to bolí?“ zazněl už v tónu hlasu vřeleji.                                                                

„Na hrudi,“ řekl Vítek stejně tiše a utřel si rukávem červený mokrý obličej. V tu chvíli ucítil, jak ho prudce zabolela opuchlá ruka. Uvědomil si, že to není jen naražené, ale že to bude něco horšího a pomyslel si, jakou to má zase smůlu.                                                                                                                                                       

„Proboha, nemůže to být infarkt?“ zděsila se vedoucí směny a vyměnili si s předákem rychlé pohledy.                                                                                                

„Vždyť nedávno vyšel školu, není mu ani dvacet,“ argumentoval skepticky, ale v očích za brýlemi se mu zablesklo.                                                                            

„Ne,“ vzlykl Vítek. „To mám od té doby, co mi umřel minulý týden bráška. Byl to můj kamarád, ale pro mě byl jako můj bráška.“                        

„Aha,“ vydechli si. Pak se předák otočil na vedoucí a začali si tlumeně šeptat: „…Odvedu ho na ošetřovnu, ať ho Fiálek prohlídne. Má dneska službu do jedné, ještě ho stihneme,“ zakončil.                                                                

„Dobře. Já zjistím, který idiot ve skladě dává ty palety na sebe tak vysoko a potrestám ho, že na to půl roku každý výplatní den nezapomene,“ rozhodla vedoucí.                                                                                                                                              

„Mohl to být pěkný průšvih, kdyby to mladýmu spadlo na hlavu. Naštěstí tenhle dělat problémy nebude,“ zády k němu posunkem naznačil gesto, které Vítek dobře zná, a bohužel ho viděl. Znamenalo, že příroda, když nadělovala rozum, nebyla k němu moc štědrá. „Uvidíme, s jakou přijde po vyšetření od Fiálka, a nějak to vyžehlíme ke spokojenosti všech,“ usmál se na Vítka, který je nehybně sledoval.                                                                                                                           

Vedoucí souhlasně přikývla a už vytáčela na služebním telefonu číslo do skladu, zatímco předák vyvedl Vítka z kanceláře a doprovodil ho k závodnímu lékaři, který úřaduje na druhém konci rozsáhlého areálu.

Vítek se do práce už nevrátil. Doktorovi se jeho pohmožděná ruka nelíbila a poslal ho do nemocnice na rentgen. Tam se jeho obavy potvrdily. Vítek se dozvěděl neradostnou novinku, že má zlomeninu metakarpů, tedy dvou záprstních kostí a bude mít pět týdnů ruku v sádře.                                                               

Vítkovi možná příroda nadělila jen o chlup víc rozumu, než mu přisoudil předák, ale přesto nebude dělat potíže. Nebude se odvolávat na pracovní úraz, přestože by mohl, svědků má dost, celou halu. On chce mít klid, po ničem jiném netouží. Nebude se s nikým přít, ničeho se dožadovat, nemá na to sílu.        

A protože neztratil jistou sebereflexi a sebekritiku, usoudil, že by se to nestalo, kdyby přišel do práce v lepší kondici. Navíc za normálních okolností by hned na začátku směny zašel za kluky do skladu a domluvil by se s nimi, aby mu vysokozdvižkou naskládané palety před odvozem shodili na dvě části, když je to samotné nenapadlo.                                                                                                                      

Dnes to ale nenapadlo jeho. Protože byl celou dobu myšlenkami jinde a přál si to celé do večera jen nějak vydržet. Každou minutu mu bylo špatně a přál si jen být doma, aby to měl za sebou. Nechce dělat problémy, chce jen tohle období nějak přežít.