Anett píše

4

Vik na něj už čekal na rohu ulice, jak se domluvili. Pozdravili se jako vždy bratrským ťuknutím si pěstmi a podáním rukou. Takhle nenápadně a rychle proběhne předávka. Vítek se zarazil a vrhl na přítele pohled plný otazníků. Vik mu nic do dlaně nedal a Vítkovi zůstaly v ruce jeho peníze. Co je sakra špatně?  „Co je? Kde to máš?“ vyhrkl na něj podrážděně.                                              

„Už ti nic nedám, Víťo,“ řekl vážně Vik. Po tváři mu prolétl temný stín a pohled stále bez hnutí upíral na něj.                                                                                    

Vik je o tři roky starší a o patnáct centimetrů vyšší, na tváři mu raší tmavé vousy a z hlavy venku nikdy nesundává kšiltovku a kapuci od mikiny když „pracuje“. A to ani v létě. Pro ostatní je to znamení, že má takzvaně nabyto. Vik musí být tvrdý, aby se na ulici uživil, musí v tom umět chodit a jednat s různými typy závislých lidí, ale i dealerů. Vítek ho ale dobře zná, jsou přátelé. Takže poznal, z jeho výrazu, že na něj chce být tvrdý a neoblomný. Mezi chce a je, je rozdíl, který může rozhodnout o výsledku, pokud bude Vítek teď chytrý. „Co blázníš? Dělej, dej mi ten skank, jak jsme se domluvili,“ rozčiloval se ukřivděně Vítek. Sápal se po něm jako dítě v obchodě po bonbónech v příliš vysokém regálu. To není ta cesta, Víťane, prolétlo mu zároveň hlavou.                   

Vik ho jediným pohybem lokte odstrčil, měl ho dost. Následně k němu výhružně přikročil a hlasitě ho seřval: „Nedám ti ani hovno! Včera jsi prý před barákem málem zhebnul. Nesmíš hulit, když máš astma. Proč jsi mi to kurva neřek? Todle si na triko nevezmu!“                                                                                      Vítek překvapením jen otevřel ústa jako leklá ryba. A taky že nevydal ani hlásku. Uvědomil si, co se včera stalo. Když si po srazu s Vikem odpoledne zapálil sklo, nesedlo mu to a nějak mu zaskočilo. Jako by se mu úplně ucpal krk, nemohl popadnout dech. Naštěstí přiběhl Roman, který se někde po sídlišti stále pohybuje a dal mu pár pořádných šup pěstí do zad. Což mu asi, to musí uznat, po několika děsivých minutách zachránilo krk. Zrudlý v obličeji mu sípavě několikrát poděkoval, aby ho odlifroval pryč, ale Roman trval na tom, že s ním zůstane, dokud si nebude jistý, že je v pořádku. To už Vítek v obličeji vystřídal zelenou barvu a Roman ho nepřestával starostlivě pozorovat, když ho doprovázel domů. Nakonec ho u vchodu nechal na jeho přání být a šel si konečně po svém. Vítek se už bál, že ho nesetřese, chtěl si dopálit to sklo. A to taky hned udělal za schodištěm u vchodu.                                                                                            Takže Roman ho naprášil Vikovi. To je kamarád!                                            

„To není astma,“ vztekal se. „Když mám záchvat úzkosti, stáhnou se mi průdušky. Včera mi jen zaskočilo, jenomže poslední dobou jsem měl po letech ty záchvaty dva za sebou, takže to mám v krku pošramocený a zaskočí mi snadno.“                                                                                                                                      

„No vždyť jo, vo tom mluvím!“ Energicky rozhodil rukama a zlobně vytáhl hlavu. „To je to samý, ty vole,“ houkl na Vítka.                                                         

Vítek se zakabonil, ale na intenzitě hlasu polevil. „Není. Nic na to neberu, takže to není nemoc… Proč jsme se sešli? Dej mi teda něco jinýho, prosím. Prosím, Viku, prosím, prosím. Nenech mě v tom. Já to potřebuju. Potřebuju něco.“ Sepnul ruce a upíral na něj psí oči. Vik ho překvapeně pozoroval a Vítka potěšilo, jak emotivně na to reaguje. „Za kolik bys mi dal koláč nebo peří? Nebo kokeš? Ale to je už drahý… Kamarádskou cenu?“ blekotal.                                       

Ohromený Vik na něj ještě víc překvapeně vytřeštil oči. „Ty chceš koláč? Chystáš se na párty bo co?“ vyrazil ze sebe. Jeho zaváhání bylo hluboké, ale navzdory tomu se z toho překvapivě rychle probral. „Hele, kámo, něco jsem ti právě řek. Nic ti nedám, dokud se nevzpamatuješ. Není to nic proti tobě, navopak. Myslím to dobře, jasný? O víkendu je akce na Zámečku, budu tam s kámošema. Přijď a uvidíme, možná budu mít něco s sebou. Ale teď jdi do prdele,“ odšťouchl ho od sebe. Vrazil ruce do kapes, obešel vrávorajícího kamaráda a zmizel za roh.                                                                                                                                     

„Viktore!“ křičel za ním. Nemohl uvěřit, že ho nechává ve štychu. Znají se už přes rok. Jednou za čas si společně i s Ondrou dali čouda, jen tak na pohodu. Nikdy s tím nebyl problém. Včera se trochu dusil, protože je teď ve stresu. Vik z toho hned musí udělat drama. Najednou je z něj Drama Queen. To je přehnaný. Odkdy je Viktor tak přehnaný? Prostě to vždycky rozdával jak Mikuláš čokoládu před Vánoci a teď s tím nadělá, jak kdyby se domluvili se špatnou nohou, kterou Vítek ráno vstal z postele.                                                               

Ztraceně se z osamoceného místa na chodníku rozhlédl. Nikoho jiného tady nezná. Musel by kontaktovat některé kamarády z hřiště, ale to by už zabředl do příliš temných vod. Vik byl vždy sázka na jistotu, takže neměl nikdy potřebu shánět se po jiném zdroji. Teď ho ale opustil i se svými kouzly. Přitom právě teď je to pro něj důležitější než kdy dřív. On neví, jak mu zavařil. Ubližuje tím nejen Vítkovi, ale i okolí…                                                                                             

Potřebuje ze sebe to napětí dostat. Sžírá ho to. Každý den cítí, jak se v něm kumuluje úzkost, točí se mu v těle jako vír a drásá ho na kusy. Její zuby se do něj zakusují s každým ránem silněji, až to chvěje celým tělem. Musí to dostat ven, musí to nějak ven! Začal si nehtem palce trčícího ze sádry škrábat hřbet druhé ruky, až mu projížděla do těla bodavá bolest, bušilo mu srdce. Náhle viděl světlo na konci tunelu.                                                                                                   

Oči mu uvízly na dveřích do sámošky naproti přes ulici. Hlavou mu prolétla hříšná myšlenka. Na ruce už měl sedřenou kůži, přes kterou prosakovaly červené skvrnky, jakmile si toho všiml, tak s tím přestal. Jeho pozornost teď upoutala ta sámoška, nad kterou blikal rozbitý neonový nápis, který kdysi hlásal U Zelenáče. Ale… má to háček. Slíbil, že už to neudělá, že s tím už navždy přestal.                                                                                                                                                               Ztěžka nasucho polkl. Teď je jiná situace. Orosilo se mu čelo pod kšiltovkou. Slíbil to, ale komu? Teď na tom už nezáleží. Nikdo na něj nedohlíží, nemá ho pod kontrolou. Nikdo. Je volný jako pták. Může si dělat co chce a nemusí se nikomu zpovídat. Je svobodný. Je sám. Sám za sebe. Jen sám před svým svědomím. A tam si to nějak obhájí.                                                                                 

Jen jednou. Jen dneska, protože má vážně špatný den. Je v brindě. Vik se na něj vykašlal. A od rána myslí na Ondru. Doma je to zlý. Jen dnes, slibuje. Slibuju. Komu to slibuju? Ve vnitřním rozhození nahlas vyhekl. Znělo to jako fňuknutí. Ale on už sjížděl na vlně odhodlání k ne zrovna dobrému rozhodnutí a byla jen jedna možnost co s tím udělat. Není cesty zpět. Jakmile na tu vlnu naskočí a už jede, je to stejné jako na surfu, buď spadne na hubu, nebo se na ní sveze do cíle jako král. Přestože je to špatný nápad, už se dávno rozhodl a vlna frčí. Rozhýbala jeho nohy do sámošky.