Anett píše

Damián měl dlouhého cestování plné zuby. Možná by to bylo snazší, kdyby včera tolik nepili, nakrčil nos. Konečně! S úlevou vyfoukl vzduch, jako napružený býk z nozder páru, když příšernou prašnou polní cestu na okamžik objal z obou stran les a vůz se ocitl ve stínu. Tričko, které by se dalo ždímat, odhodil zpátky na místo spolujezdce. Najednou cosi uviděl v dáli.

Dveře vrzly a jako přirozený alarm přivolal ten zvuk na pomoc oblak těžkého vzduchu naplněného plísňovými spory, který má za úkol zneškodnit vetřelce svou toxicitou hned ve dveřích. Damiánovi se zatočila hlava a málem omdlel, ovšem ne z toho zápachu, ale z představy, v čem bude dva měsíce žít.

Mariana seděla za stolem a svírala v dlaních tu černou věc. Byla zimní noc, venku panoval úplněk a její domek obklopila mlha. Skromně vybavenou světnici osvětlovaly oranžové plameny z kamen a svíčka na stole.

Uběhly teprve tři dny, odkdy seděl Vítek doma s rukou v sádře, a už se kopal nudou do zadku. Čas mu splýval, přestával mít přehled co je za den a kolik je hodin, neřešil. Od rána do noci hrál střílečky levou rukou, a tak jeho hrdina pořád umíral.

Dystopická povídka o tom, jak věřit vlastní intuici je důležitější, než převlečenému příteli.

Vik na něj už čekal na rohu ulice, jak se domluvili. Pozdravili se jako vždy bratrským ťuknutím si pěstmi a podáním rukou. Takhle nenápadně a rychle proběhne předávka. Vítek se zarazil a vrhl na přítele pohled plný otazníků. 

Nevěřícně na ni civěl a mladá blondýna mu oplácela stejnou mincí, s malinovými ústy dokořán a doširoka otevřenýma pomněnkovýma očima. Teprve pak si uvědomil, že je nahý. No co už, aspoň vypne hruď.